Každý má svůj osobní příběh ve kterém má své silné a slabé stránky.
Ve škole nás směrovali učit se látku, která nás z duše nebavila, namísto, aby nás podporovali a  směrovali k tomu, co nás bavilo a z čeho jsme měli jedničky. A právě tam, kde nás to baví, se nachází naše jedinečnost, a stejně tak je tomu s našim osobním příběhem, najděte v něm svou osobytost, objevte své silné stránky ve svých "zdánlivých" slabostech - to, co je vám vlastní - co je vaší jedinečností a pro druhé inspirací.

Budu ráda za jediné - pokud mezi řádky najdete odpověď a nebo pouze necháte tento příběh jemně proplouvat svým vědomím a dovolíte tak událostem, které přicházejí do vašeho života, aby se vám ukázaly z jiného úhlu pohledu. Příběh nechť je zároveň inspirací pro mnoho z žen, které si prošly podobnou zkušeností.

 

Je to již pár let, co jsem vděčna těm, kteří byli pro mne největšími „učiteli" - teď je tak s odstupem času vnímat mohu, byť tomu tak dříve nebylo. Díky nim jsem tady, tady a teď.
Narodila jsem se 2.10.1979 v Sokolově jako očekávané dítě.
V brzkém mládí, co si pamatuji, jsem byla takový šašek společnosti, že jsem byla schopna ohryzávat i kost, jen abych své okolí rozesmála. :)
Poté nastalo období jít do školy a to už šlo do tuhého, něco bylo v nepořádku, protože to "něco" bylo úplně jinak, "něco", o čem jsem nesměla mluvit a přitom jsem podvědomě věděla, že to není správné.
Nebylo pro mne snadné zapadnout do společnosti vzhledem k tomu, že jsem byla od útlého dětství sexuálně zneužívána, až do svých adolescentních let, cítila jsem se být ze společnosti vyčleněna, mé hranice byly neustále narušovány a tak nebylo divu, že jsem postupně vyrůstala v zamlklou dívku, která se rozumu vymykajícími činnostmi, snažila o pozornost.
Je to pár let nazpátek, kdy studie o zneužívání dětí vypovídala o neuvěřitelných statistikách a to každé třetí dívce a pátém chlapci. Jednalo se o zneužívání sexuální, fyzické, psychické..., a to vše z nás v případě, že se nerozvíjíme, dělá posléze zraněné jedince, kteří mají poté své rodiny a v zajetí vlastních bolestí, které jsou postupem let hluboko uloženy, plodí zas jen další prožívání bolesti a stávají se tak buď oběťmi a nebo pachateli.

A takovým jedincem jsem také byla. Do 20 let jsem žila ve velké bublině nevědomí počínaje alkoholem, fyzickou sebedestrukcí, krádežemi, drogami, bulimií a konče plnou stravující nenávistí vůči sama sobě, což mělo za následek neustále táhlé nemoci, vyčerpání a sáhnutí si na život. 
V numerologické mřížce mám rovinu Saturnu, v astrologii je Saturn označován jako velký učitel, který prostřednictvím stálých změn a nepřízně osudu učí trpělivosti a vytrvalosti.
V této rovině bývají lidé po jisté období svého života (často v dětství) podrobováni zkouškám v určité oblasti a tyto zkoušky se v různých obměnách znovu a znovu opakují, dokud si dotyčný nezačne uvědomovat, že na tom všem má vlastně povyrůst.
Bez tmy by nebylo světla. A mám-li rozpoznat lásku, konfrontuji se s neláskou.

 

Dlouho, předlouho trvalo, než jsem začala používat sama sebe jako toho nejlepšího léčitele, ostatně kdo jiný ví lépe než vy sami, co se s vámi děje? Do té doby jsem byla často nemocná (močové cesty – vztahy, záněty uší – nechci to slyšet, bulimie - nepřijímaní život (potřeba říci životu ano) průdušky – dusí mě to...), ale poté, jako když zažehnete oheň ve tmě.

Píšu zde o svém osobním příběhu, který byl pro mě tím nejlepším – ze kterého jsem se měla a stále mám hodně co učit, třeba právě přeměnit nenávist v lásku? Říkala jsem si často proč? Tak jak si často říkáme, když hledáme něco, na co bychom rádi ukázali prstem se slovy: „ Ty za to můžeš", protože pro nás samotné je to v danou chvíli příliš těžké a neúnosné břímě.
Ale, když ukážu prstem na "ty druhý" ostatní prsty směrují na mne zpět - takže kdo jiný by to měl být, u koho se mělo začít, že? :)

 

V našich "zdánlivých" pádech je naše hluboká osobní síla a inspirace pro druhé.
Život si utváříme svými každodenními volbami, a proto převezměme zodpovědnost za to, co jsme vytvořili a pokud se nám to nelíbí, změňme to!

 

Měla jsem volbu, mohla jsem se rozhodnout cítit se jako oběť, mohla jsem nadále stahovat vinu na vnější okolnosti, ale také jsem se mohla rozhodnout vzít si z toho maximum a i když nebyly rozdané perfektní karty, umět s nimi zahrát skvělou hru, to je vědomé rozhodnutí.
V každé chvilce, v každé situaci máme volbu se rozhodnout, jak ji chceme prožívat.
Jen já jsem tím, kdo dává svolení k tomu být šťastná nebo nešťastná.
Vybavuji si okamžik, který odrážel to, zda se dám na stranu toho, kdo se rozhodl kočár kočírovat, nebo zda budu uvnitř kočáru sedět, přihlížet a obviňovat za to ty druhé, že se koně splašily. Jsem hluboce vděčna situaci, kdy jsem si řekla, že nebudu oplácet stejnou mincí, protože vše se v rámci vesmírného toku stejně navrací, a díky tomuto rozhodnutí jsem mohla prožít víru v to, že každý má svůj život pevně v rukou a je tím, kdo si utváří svou realitu aneb jak říkávaly naše babičky:
„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě". :)

A jak na to, abychom žili víc sebe sama, přestali žít vzorce, které nám byly předány jako něco, co je pro nás to nejlepší? Aby se dalo z uzavřeného kruhu vyjít ven, z kruhu, ve kterém se mnozí cítíme být lapeni?

Možná mi dáte za pravdu - a tím je předně náš postoj vůči sobě. 

 

SEBEHODNOTA 
Díky hodnotě v sebe přestáváme hodnotit okolí, očekávat, lpět, hrát role, které nám nenáleží, přestaneme si dělat domněnky, a začneme citlivěji vnímat vše, co k nám přichází a co nás utváří. Cítím-li pevnou sebehodnotu, vážím si sebe sama.

Vezměme například situaci, kdy se proti mně někdo vyjádří negativně - a já cítím, že se mne to dotýká, je jasné, že je má seberovnováha vykolejená, pokud se mě to silně dotýká a já reaguji útokem, jsem zraněna, beru to příliš osobně. Zde je potřeba dostat se do síly a narovnat hodnotu sebelásky.
Oproti tomu máme stejnou situaci, kdy mohu zůstat v roli pozorovatele svých emocí, pozorovat tělo a regulovat vnitřní reakce, tady už stojím ve své síle a nemám potřebu dávat sílu prožívání, které mne nevyjadřuje.

Ostatně - dotyčný používá své vlastní "filtry", kterými ke mne hovoří (reaguje z pozice svého osobního zranění), a vlastně tak mluví sám o sobě. V obou případech se také snažím najít, čeho ve mne se to vlastně dotýká? Proč si to beru osobně?
V takovém případě se snažím být teď a tady s danou emocí, dát jí prostor, aby se vyjádřila, někdy skrze pohyb, slova, obraz...
A tak to byla právě sebehodnota, která byla mým první tématem, které jsem musela začít u sebe zpracovávat, začít nacházet samu sebe ve vlastním projevu. Postupně se ztrácelo červenání, nervozita mezi lidmi, pocity méněcennosti, strachu, obav - co jsem zase udělala špatně, hodnocení, lpění a nebo pocity neustálé oběti.
Tím, že jsem začala svůj vnitřní svět přesvědčovat o opaku, o dokonalosti a jedinečnosti o víře a sebevědomí, o tom, že jsem nádherná bytost zasluhující si lásku, jsem začala vědomě svou mapu světa měnit - začala jsem si představovat vnitřním zrakem samu sebe tam, kde jsem si přála být. Viděla jsem samu sebe jako sebevědomou, vnitřně stabilní a opět šťastnou - cítila jsem to každičkou buňkou.

Není to jen o představě, ale o tom, začít to vnitřně prožívat a žít a postupně se této představě odevzdat.
Však knih o tom bylo napsáno již mnoho, že? :)
Mezi mou představou a cílem je mezera, kterou vyplňuje má emoce a na mne je, zda t obude emoce radosti či smutku...

 

Bylo toho hodně co se začalo uzdravovat, je to jako když si představíte leknín – leknín také vyrůstá z bahna, proto, aby se nakonec ve své celistvé kráse podíval vzhůru do nebes a lístek po lístku dal na odiv svou krásu - stejně tak se my pomalu odrážíme od bahna, abychom, začali čerpat z darů - ze zdánlivě nepříjemných situací, na které jsme se dříve neuměli podívat z nadhledu, protože jsme byli příliš osobně zaháčkováni ve vlastních dramatech.
Vemte si například květinu vyživovanou ve skleníku oproti květině, která vyroste mezi kameny provázená sluncem, deštěm, suchem. V tom všem je její houževnatost a síla.
Rosteme na základě prožité bolesti, která nám dává možnost rozpoznat, jaký je opak a dá nám nenahraditelnou zkušenost- zkušenost, která je nepřenositelná, tu nikoho nenaučíte.

 

Mluvit, mluvit, mluvit....a být nasloucháno
V indiánských kmenech bylo zvykem při prožitém traumatu – třeba úmrtí dítěte, chodit od obydlí k obydlí a vyprávět svůj příběh. Poté se mohl smutek z duše vyplavit. Ale je třeba mít v okolí toho, kdo naslouchá, je plně otevřen a přijímající. Není třeba dávat rady, jen tu pro dotyčného být, beze slov, plně naslouchající.
Potvrzením toho, že se to léčí, mi bylo uvědomění, že jsem již přestala o sobě tolik mluvit, do té doby, znáte to, chcete se podělit o to, jaké to máte vy osobně, abychom se ujistili, že na to nejsme sami, abychom dostali potvrzení, že to, co děláme je v pořádku, že jsme vlastně normální, protože to tak mají i ostatní ...
A když se nám toho ujišťování dostává, jsme klidní, oddychneme si, nenaplnila se podvědomá obava, abychom náhodou nebyli odlišní. Ale kde je potom ta „má cesta", kde je má jedinečnost, pravdivost a autentičnost?
A přitom ...jak by to bylo fajn zůstat otevřený v naslouchání a jen tak tu být pro toho, kdo nám dovolil nahlédnout do své vlastní mapy světa. Pídit se po tom, proč je jeho mapa natolik odlišná od mé, bez hodnocení a s tváří zeširoka přijímající, jako tvář dítěte.
Přestaneme-li tolik mluvit o sobě a více se otevřeme naslouchání, začneme si možná uvědomovat, že okolí kolem nás se mění - to je ale pouze jeden z úhlů pohledů, předně jsme to my, kdo se mění, a na základě těchto změn se začne měnit nakonec také okolí. Jak uvnitř, tak i vně, jak dole tak i nahoře.

 

Čím více moudrosti, lásky a krásy v sobě objevíte, tím více ji budete objevovat kolem vás a v ostatních.

Příběh mého života se zdál být velmi na hraně duševního přežití, než jsem začala aplikovat právě zmiňovanou sebehodnotu a také odpouštění, které bylo tématem číslo dva – a ne jen tak ledajaké odpouštění, bylo předně potřeba odpustit sama sobě - té vnitřní bolesti, když jsem nebyla schopna zabránit tomu, co se stalo a protože nejvíc jsem ublížila sam sobě - když jsem se zavřela světu, zavřela jsem se sama před sebou a tím jsem zavřela své srdce nejenom tomu bolestivému, ale i tomu krásnému.

Tato práce na sobě byla pro mě tím nejlepším léčebným balzámem, jak pro mé tělo, tak pro mou duši – fyzické symptomy, které šly ruku v ruce spolu s psychickým stavem, začaly mizet, má sebehodnota a cit pro smysl života začínaly narůstat.
Měla jsem příležitost prožít hlubokou pravdu, jak uvnitř, tak i v ně, a jak bylo zmíněno, pokud nedám do pořádku vnitřní stav, ani vnější události nebudou takové, jak bych si přála.
Mé buňky jsou mikrokosmem v makrokosmu mého těla, a protože náš mozek a stejně tak nervová soustava nedělají rozdíly mezi představou a skutečností ( je-li představa propojena se smysly), bylo na místě změnit stav vnímání, stav mysli. Jakmile začnou buňky zaznamenávat změnu myšlení, mohou se nadechnout a dovolit dalším a dalším postupné uzdravování se - naladit se na primární dech života a stejně tak je tomu s planetou Zemí - my lidé jsme na ní právě jako tyto buňky, a pokud tyto buňky spolupracují, mohou tak ochránit to, co jim umožňuje dýchat a pohybovat se, žít a čerpat z darů Země a díky tomu může postupně dojít k uzdravení toho nejvzácnějšího - naší Země, která by tu měla být ještě pro naše děti a děti jejich dětí.

Trauma není v události, ale v našem nervovém systému

Začaly mizet zmiňované symptomy, ale častá únava, citlivost na vysoké tóny, přílišné lekání, stálé vnitřní obavy a strachy..., to vše tu bylo neustálou připomínkou toho, že je a pravděpodobně také stále bude, na čem pracovat.
S postraumatickými symptomy se dá krásně pracovat pomocí mnoha metod - mě osobně hodně pomohla a stále pomáhá kraniosakrální biodynamika, které jsem se osobně začala také věnovat, nebo Somatic experience. Důležité je, uvědomit si, že naše tělo nám bylo dáno jako dar, je to chrám plný zázraků, už třeba při představě, že srdce bez přestávky bije celý život, více než 85% našeho těla je voda, a voda je vodivá na informace, lidské oko může určit 10 miliónů různých barevných odstínů a mnoho další "zázraků".
Proto je nezbytné nasměrovat k tělu svou pozornost. Tělo je klíčem ke studnici informací.
Nastolila jsem očistu těla pomocí urinoterapie a také hladovění, což si mě přitáhlo. Při hladovění se dostáváme za hranice komfortní zóny, znovu a znovu posouváme stav vědomí a volíme si vědomě jeho posun. A samozřejmě s fyzickou očistou jde ruku v ruce očista ducha, mnoho z knih mi bylo úžasným průvodcem. V samém začátku to byla kniha Moc podvědomí (Murphy), knihy od Levina (Probouzení tygra, Trauma očima dítěte), životopisy mystických učitelů  (Životopis Jogína) a mnohé další, které "náhodně" přišly ve správný čas.
Postupem času se přístup k sobě sama zjemňoval, nebylo potřeba velkých impulsů - teď říkávám, že méně je více. 

Nasloucháním informací, které přicházejí z mého nitra, jsem podzim 2012 byla vedena k pobytu v blízkosti polských hor, abych tam v chaloupce strávila týden bez jídla a hlavně sama se sebou. Nechat přijít zprávy z nitra, blíže se podívat na to, kde se nacházím a kým jsem. Děkuji za uvědomění, které přišlo hned první den, kdy jsem se ztratila a několik hodin hledala místo.
Začalo se smrákat a z kopců se valila mlha.Uvědomění té analogie k mému součastnému životu, že je potřeba vše nejdříve odevzdat, přestat nad tím mít neustálou kontrolu.
A tak jsem křičela, že se vzdávám, že vážně nevím, aby se po tomto odevzdání objevila cesta přímo přede mnou. Cesta, na kterou jsem se mohla vydat.
Více o mém výletu 


LÁSKA A SMRT
Zhruba tři týdny před tím, než nastal jeden z velkých vnitřních přerodů, jsem se zamilovala do muže, kterého jsem vnímala jako toho, na kterého jsem tak dlouho čekala. Bezhlavě jsem se zamilovala až po uši. :)
V tomto vztahu jsem prožila jeden z nejsilnějších momentů, ve chvíli, kdy jsem si dovolila uvědomit, že i já jsem ta, kdo miluje a je milována, se celé mé tělo dostalo do silného třasu. Tento třas neustával, dokud jsem nepustila tuto neuvěřitelnou sílu vně pomocí meditace. Přála jsem si, aby každý mohl zažít to, co já. Když bylo srdce otevřené, bylo zároveň možné zažít tantrickou lásku (tehdy jsem netušila, co to je), mluvila jsem o tom jako o "nehmotném milování" mimo naše fyzická těla jsme prožívali nádherné spojení. Po tomto prožitku jsme šli navštívit mou blízkou kamarádku, a její reakce byla plná slz se slovy, že to, co od nás přichází ji dojímá ještě víc, než porod vlasní dcerky. Díky tomu, že naše srdce byla otevřená, se tohle vše mohlo dít...a tak si jen představte, co vše se může dít, dovolíme-li si otevřít svá srdce...

S tímto mužem jsem se dostala také na buddhistickou přednášku o životě a smrti, kde se ke mně dostaly potřebné informace jak přistoupit k události, která se teprve měla stát. 14 dní po této přednášce zemřel velmi důležitý přítel v mém životě, s kterým jsem dříve 5 let žila a také rok před těmito událostmi, jsem s ním prožila náročnou autonehodou, jejíž fyzické následky mé tělo stále eliminuje.
Tyto velké osudové rány nám dávají znát, že je něco v nepořádku a je důležité se zastavit a zrekapitulovat svůj život a uvědomit si symbolů, které podobné události předcházejí. Tento přítel mi byl do té doby největší oporou, znal můj postupný přerod a stál při všech těch změnách. Děkuji v duchu za to, že jsem byla tolik zamilovaná a měla tak u sebe velkou oporu.
Uplynuly ani ne 2 měsíce, onen muž, do kterého jsem se tolik zamilovala, ode mne odešel, našel si jinou dívku úplně stejného jména i příjmení jako bylo mé, která pracovala o patro výše, tedy ve 25. patře. A jak říkávám, tohle halva nevymyslí :)
Bylo třeba hodně uvolňovat a rozpouštět emoce s tím spojené, ale hlavně jsem děkovala, že tu byl v nejtěžší chvíli, abych dokázala zvládnout odchod blízkého přítele.
V té době jsem hluboce děkovala, že byl ke mne "nastrčenej", abych to přežila :) jinak, jak sem žertem poznamenávala - bych ho musela mlátit od rána do večera :)

Dva měsíce od smrti přítele, zemřel také můj otec. Rozloučila jsem se s ním, šťastná, že jsme k sobě našli cestu a boj plný nenávisti z mé strany, se tak mohl přeměnit ve vzájemnou úctu a lásku. S tím vším přišla zároveň ohromná úleva, která mi dala poznání, že není smrti, je jen přeměny a transformace. Tato zkušenost byla opět neuvěřitelným zdrojem vnitřní síly, nezbylo nic víc, než jim děkovat, za to, jak velcí učitelé na mé cestě vlastně byli – a že tu vůbec byli. Maminka zmiňovaného přítele se díky jeho odchodu neuvěřitelně změnila, od té doby praktikuje buddhismus a vědomě na sobě pracuje  a jak sama řekla, díky této zkušenosti mohly přijít změny - také měla volbu.
Stejně jako ji má každý z nás v každém okamžiku.

U nás se, bohužel, "smrt" bere stále jako tabu, ale čím vlastně je ona smrt? Je to transformace, energie, která se přemění. Je tam vzestupná tendence, tak proč truchlit? Proč nedat najevo radost, že jsme se mohli něco od dané osoby naučit, to, že tu vůbec byla - i když někdy příliš krátce? Při této přeměně dochází k tomu, (berte to jako můj úhel pohledu), kdy duše odejde do úrovně, kde se může zotavit a mezitím se jí promítne na jedné straně "film", kdy se jako duše rozhodla s konkrétním plánem sem na Zem narodit a na straně druhé film, na kolik se jí podařilo tento plán naplnit. Pokud se karmicky nechovala správně, tzv. kauzalita, bude mít poté příležitost to vše napravit v dalším zrození a tak dokola, dokud v Božském plánu nenačerpá dostatek zkušeností.
V jiných zemích se na smrt pohlíží mnohem zdravěji než u nás. Tibeťané nechávají tělo supům, nejsou na něm závislí. Nemluvě o ekologické stránce, kdy země absorbuje všechny jedy rozkládajícího se těla. V naší zemi je smrt tabuizována a odložena do nemocnic. Všude kolem nás je díky přípravkům oddalujícím stránutí, vyhlazování pleti, natahování kůže atd., naše stáří odmítáno. A přitom je tak krásné. Vždyť teprve postupem let získáváme na moudrosti.

Je na čase, abychom se pozvolna začali navracet k tomu, co je naší přirozeností. Přivítat smrt jako součást našeho života - jako něco krásného a přirozeného a říci tak vlastnímu životu ANO.

 

Přijetím smrti říkáme životu ANO

 

V době, kdy jsem se setkala podvakráté s úmrtím, jsem měla již nějaké informace, jsem ráda, že jsem se s nimi propojila a mohla je na jejich cestě vyprovodit.

Břetislav, který je pro mě blízkým přítelem, má u tématu Smrti napsáno:
Smrt je skutečně velká chvíle. Když přichází smrt, musíš se umět ztišit a být naplněn velkou úctou. Zenoví mistři říkají, že smrt je obrovská příležitost, skrze niž lze dosáhnout velkého vhledu a osvícení. Pokud jsi tedy zmeškal život, dobře, to se nedá změnit, ale nezmeškej smrt. Otevři všechny dveře a podívej se opravdovýma očima na Božské.

VNITŘNÍ PŘEROD
Další velká transformace následovala o dva roky později, kdy jsem se rozhodla dát po šesti letech v práci výpověď. Práce, která mi dávala zázemí a bezpečí, pocit, že nemusím téměř nic řešit, byla tou, která se o vše postará - pečující „mateřská firma".
Zpětně to hodnotím jako krok někoho, kdo nemá všech pět pohromadě, :) neměla jsem nic našetřeno a s hypotékou na krku mé měsíční výdaje dělaly víc jak 20 tisíc, přesto s vnitřním pocitem ohromného načasování a víry. Vše do sebe krásně zapadalo. V práci mi kolegové maximálně vyšli vstříc a pomohli jako blízcí přátelé. Dostala jsem 4 měsíce odstupné, i když jsem dala výpověď, tomu říkám velké požehnání na cestu.
Ale věřte, že vám blízké okolí nemusí vždy pomoci, dostane-li se jim podobné informace, odrazí to jejich osobní strachy, jejich strach okamžitě reaguje - "Ty jsi blázen, to nemyslíš vážně? Skončíš na ulici!"
Toto radikální rozhodnutí bortí koncepty. Proto se vyplatí udělat všechny potřebné kroky a zas až tolik o tom nemluvit, ale pokud si chcete dávat ještě větší zátěžkávající zkoušku, zda to skutečně myslíte vážně, proč ne, v tom Vás také podpořím. :)
Když si to tak promítám, říkám si, že tam byla ohromná síla vnitřní víry v dokonalost vesmírného chodu.

Znáte to, chodíte na 9 hodin do práce, půl hodiny svačina, hodinu a půl (v průměru) vám dá cesta tam a zpět. Kde v těch deseti hodinách a více, je prostor na sebe? Jak mohu očistit a zpracovat svá osobní témata, najít svůj potenciál, své poslání, když mi zbývá čas pouze o víkendu a to si připusťme, jsme rádi, že jsme – a to nemluvím o rodinách, kde jsou děti, tam už nezbývá nic jiného, než se od sebe sama částečně odříznout, abychom to vše vůbec dokázali zvládnout, takže jsme jako chodící stroje, u kterých se vyplatí své emoce raději schovat, protože čas cokoliv řešit rozhodně není. Tak nějak jsem se cítila, jako ten stroj, který je odříznutý od své podstaty toho, proč tu vlastně je. Příliš často jsem si říkala a dávala otázky, že takto to nejde, takový život jsem si nevybrala, nechci dělat něco, co se musí, co někdo nastavil, zavedl a co se roky naplňuje a o co se společnost – systém stále snaží, ale co mne rozhodně nenaplňuje, nechtěla jsem dělat kompromisy, čekat do důchodu a říkat si, že bych měla být tak jako ostatní, nebo se schovávat za to, že by bylo dobré zůstat aspoň kvůli milým spolupracovníkům..., kdo to vůbec nastavil? A mohu to já u sebe změnit? Co všechno mohu udělat pro to, abych dělala to, co miluji? Abych žila svůj sen, pro který jsem ochotna i umřít? Podobné otázky mi neustále přicházely.
Chodila jsem během těch šesti let na různé výcviky a semináře, ale stále mne to popohánělo poznávat další a další metody, informace, které ve svém celku byly nakonec podnětem k odchodu.
(Píšu o práci, která nás nebaví, což je u velké většiny lidí).

KONFRONTACE SE STRACHY A JAK DÁL POKRAČOVALA CESTA POZNÁVÁNÍ SE
Během doby, kdy jsem s lidmi již intenzivněji pracovala, jsem si jednoho dne uvědomila, že prožívám hluboké bazální strachy.
A protože miluji přírodu, která je pro mne největším zdrojem. Odešla jsem do jedné takové obytné buňky, kde byla postel a kaminka, víc se tam nevešlo. Buňka byla uprostřed louky mezi lesy. Pro vodu jsem chodila do skal, pro dříví do lesa.
Opodál jsem si vydlabala díru do země na odpad.
Bylo zimní období, pod nulou, někdy i více jak dvacet pod nulou, ráno jsem se zimou probouzela kolem druhé hodiny ranní, pára mi šla od pusy. Ale vnitří tlak a touha odejít do ústraní byla tak velká, že jsem musela, nebylo otázek mám, nemám, prostě do toho jdu.
Zůstala jsem tam 19 dní. Týden jsem prospala, stmívalo se již ve čtyři hodiny. Byla jsem sama se sebou a měla jsem dostatek času nahlížet na svá témata, dostatek času na drhání, které mě moc baví, dostatek času podívat se tváří tvář strachu.
V jednu chvíli byl strach tak velký, že jsem nešla ani ven, i když jsem nutně potřebovala na toaletu. Ale podruhé jsem si řekla, tak to tedy ne, vykročila jsem ven tomuto strachu vstříc ...
Najednou ticho, klid, hvězdy nade mnou, pevná půda pode mnou a z mého těla mohl odejít hluboký výdech se slovy, co tohle bylo? A pak už jen vděčnost a hluboké moudré ticho uvnitř i vně.
O výletu vstříc vlastním strachům

O rok později jsem byla v chaloupce v horách, kam jsem odešla na týden bez jídla. Také nebyl důvod se bát.
Od té doby neprožívám strachy takové míry a když se tu nějaký objeví, vnímám ho v těle a jemně s ním komunikuji.
Co odráží, co mi ukazuje, čeho jsem si nevšimla..., nechávám se pociťovaným vjemem v těle jemně vést na cestu pochopení.
A díky tomuto a mnoha dalším prožitkům jsem mohla bez obav odcestovat na 2 a půl měsíční výlet po Thajsku, nebylo třeba si dopředu nic domlouvat, kde přespím nebo kde se najím, důvěra v soulad vesmíru je velká, a také vše do sebe krásně zapadalo.

V roce 2008 jsem začala pracovat z domova s individuálními sezeními Hlubinné regresní terapie a věřte, žádné začátky nejsou jednoduché, ale myšlenka, že mnozí klienti, kteří přicházeli, prožívali něco, co jsem kdysi také prožívala, a proto si ne náhodou vyhledali právě mě, mi pomáhalo věřit a pokračovat dál i přes všechny vnitřní pochyby.
Po necelém roce vlastní praxe, v rámci toho, co mne vždy pohánělo a pohání, jsem odešla na 19 dní do tmy (terapie tmou), kde se ten pomyslný doposud stavěný baráček z karet rozložil.
A víte, co je na tom krásné? Můžete stavět znovu a se stabilnějšími základy.
Postupně jsem získávala další a další znalosti, schopnosti a očistu sebe sama – měla jsem tolik času, kolik jsem si sama sobě dovolila dát a věřte, miluji čas trávený sama se sebou víc než cokoliv jiného. :)
Nyní vím, že nepotřebuji hledat vně pro to, abych našla odpovědi uvnitř sebe.
Kdo jiný nás zná lépe, než sami sebe? :)
Pracuji předně s esencí toho, s čím přicházíte, co si přeje být rozpoznáno, slyšeno a nasyceno.

V roce 2017 jsem dokončila studium INEH (mezinárodní síť energetického léčení). 
Energetické léčení je nedílnou součástí mé práce. Pracuji na Praze 4 a to předně se ženami, s dětmi, s těhotnými, se všemi, kteří na té své cestě hledají jisté nasměrování.
Ženám je teď důležité věnovat pozornost, aby uzdravily lásku v sobě a pomohly tak celé planetě ve vzestupu. Žena přichází s láskou, velkou léčivou esencí. Zatím to velká většina žen odmítá, ale stačí jen malý krůček - rozhodnout se to chtít změnit.

V roce 2019 mám pro vás také připravené semináře, které nám pomohou spojit se s vnitřními zdroji a začít žít svůj život více ze své podstaty, opravdověji a bez hodnocení vycházet ze svého láskyplného středu
Zároveň během roku 2019 by měla být dokončena kniha Srdce ve tvých dlaních, kde naleznete jsou metody prolínané osobním příběhem, metody, jak být sám sobě tím nejlepším průvodcem. 

 

ZÁVĚREM
Vy, kteří máte bolestivé zkušenosti, věřte, že jste těmi, kdo mají naopak díky prožitým zkušenostem v sobě ohromnou sílu začít žít takový život, po kterém touží, ale je třeba nahromaděnou sílu, která byla následky událostí zapouzdřena - zamrzlá v čase, začít pomalu uvolňovat.
Vy, kteří hledáte, věřte, že změna Vašeho života započne ve chvíli, kdy se pro ni rozhodnete...
Každý z vás je jedinečný a zaslouží si žít to, co si ze srdce tolik přeje a čemu ve skrytu duše hluboce věří.

 

Děkuji, že jste dočetli až sem, moc si toho vážím, nejsem dobrým pisatelem a přesto doufám, že  jste se místy zamysleli, ale také zasmáli, protože život je právě o té lehkosti, odevzdávaní a učení se tomu, co nám svým nezměrným smyslem pro humor život přináší.

Také bych vám ráda poděkovala za vaše příběhy, jsou pro mne hlubokou inspirací. Nadále se budu snažit najít prostor pro odpovědi - buďte prosím trpěliví :)

V lásce 

Jitka