DALEKO OD HLUČÍCÍHO DAVU VSTŘÍC SVÉ CESTĚ

Jednoho krásného podzimního dne…tak nějak to začalo.
Bylo nádherné zamračené počasí, a mne ve svahu hor blízko polských hranic, vítala malá útulná chaloupka.
Byla tu pro mne svým zázemím a bezpečným místem, kde jsem se rozhodla na týden být bez jídla a hlavně sama se sebou.
Bezpečné bylo, že tu k jídlu níc nebylo :)
Nicméně nechci mluvit o náročnosti kolem hladovějící kúry, ale o prvním dni mého pobytu zde.
První den, kdy jsem se probudila do nejezení, byl pořád ještě hravě veselý svou nevinnou ranní  náladou a tak jsem se vydala do lesa na houby. Já a košíček :) 
Měla jsem přehozený červený plášť...:) no jo, dobře, tak já trochu odbočím do úplně jiného příběhu...
Obvykle jdu do lesa na procházku ne na houby neb ty se mnou hrají tradičně a s laškovnou náladou hru a to upozorňuji, že pokaždé - na schovávanou.
Ale tentokrát to bylo neobvykle jiné. A já si naivně myslela, že je ze mne konečně poctivá hledačka hub. Zpívala jsem si Lesíčku lalala…dej mi ještě houbičku…lalala…houbičky, ukažte své hlavičky…lalalááá…tak nějak to probíhalo, když se  mi ukazovala jedna houba za druhou.
Ani se mi to nezdálo podezřelé, ostatně jak by mohlo, ve víru událostí nevidíme, co se ve skutečnosti na nás chystá :)
A tak mapuji okolí, přecházím jeden, druhý, třetí, čtvrtý….potůček,  stále se orientuji a stále přidávám do svého hladového košíčku další a další houby.
Lesena mne konejší a říká svým jemným hlasem buď klidná, jen sbírej dál děvčátko naivní, ono vůbec nevadí, že ses ztratila, protože je potřeba, abys našla cestu DOMŮ a my ti s tím pomůžeme, jen odhoď všechen strach a nech se vést…
Hmm, tak nějak to bylo.
Neměla jsem tušení, že jsem se ztratila, fascinověně hledíc na obrovskou houbovitou hlavu houby z kmene pařezu. Byla skvostná a voněla jedle. No, ochutnávat sem neochutnávala neb jsem nemohla,  ale věřila jsem své intuici a přidala ji do košíku. Doma jsem si ji pak po onom týdnu vyhledala a věřte nebo ne, jedlá byla, byla to hlíva ústřičná, byla tak velká, že po nasušení obsáhla v krájeném stavu celou větší sklínku, to vám byl pěkný kousek.
Po tomto kousku se můj košík začal pronášet a já se rozhodla, že půjdu zpět domů, do bezpečí chaloupky a tak se vracím přes jeden, druhý, třetí, čtvrtý…potok, ehm, ale cesta zpět nikde.
V klidu jsem se ponořila do sebe a že se nechám vést svou intuicí. Uklidněním mi bylo, že jsem v pozadí slyšela dřevorubce. Nic.
Chodím křížem krážem a jsem už dost unavená. Intuice nezabrala. Vydávám se za dřevorubcem. V duchu si říkám, jak mohu být tak naivní a jít do lesa… do chalupy…kde to vůbec neznám… neznám úsek lesa…neznám jméno chalupy… její zakreslení na mapě…nemám ani mapu… nemám nic…vlastně ano :)  je tu přeci má víra, že to dopadne dobře. Vlastně na to, že jsem se ztratila se cítím až neklidně klidně. A tak se svižně vydávám za zvukem pily.
Dřevorubce nacházím, ale ten konstatuje, že mi nemůže nijak pomoci, protože je z Olomouce a vůbec to tam nezná. Tvořivé síly si zahrály hru na schovávanou, tak se ukaž Jitu, co teď?
Vylézt na nejvyšší strom?  Ale nejsi v pohádce, že?
Vydávám se vstříc hledání, jdu zpět nahoru a zase dolů, doleva a zpět, nahoru, dolů....
Začíná se smrákat. Jsem unavená.
Začíná se valit mlha s hor. Jsem ještě víc unavená.
Začíná narůstat můj neklid. Si připusť že jsi v pr....
Začínám litovat, že mám tolik hub.
Netuším, co dělat, přeci jen, jsem dost vysoko, je poměrně chladné počasí podzimního dne a já jsem celkem nalehko, ale jsem nebojácná a jsem rozhodnuta, že hold venku přespím, ono nějak bude…
vždycky nějak bylo, že? :)

Strach poté, co jsem jednoho dne vyšla strachům vstříc není, jen mě provází nejistota nového a neprožitého. Hluboká víra mne neopouští...
Nicméně to v jednu chvíli vzdávám, a křičím s rukama rozpřaženýma vstříc smrákající se obloze:
„No dobře, tak já to vzdávám, já vážně nevím…..!!!!“

S výkřikem se uvolnil přetlak a zmizel neklid, zůstala jen důvěra, že je vše v naprostém pořádku.
S klidným nitrem beru košík a vydávám se na cestu, možná neuvěříte, ale v ten daný okamžik byla ta má cesta přímo přede mnou, nerozuměla jsem tomu, bylo to jako prolnutí realit.
Už dávno se nesnažím vše za každou cenu pochopit, analyzovat či si říkat co bylo důvodem, mnoho kolem nás jen tak je a netřeba se to snažit pochopit, ten, kdo to chce pochopit je částo jen hlava.
Jedno je jisté, bylo to období, kdy jsem hledala cestu, po které se dát a tato cesta pro mne byla symbolická s vědomím, že je třeba se vzdát veškeré kontroly a pustit se veškerého lpění.
Zda jsem to udělala?
Udělala a stále tak činím, v lásce a s vděčností děkuji, že se rozpomínám na to, kým ve skutečnosti jsem a jsem schopna aspoň částečně vidět, co vytvářím. Ty vnější situace jsou mým zrcadlem a to mne učí se zastavit, pokud je v zrcadle obraz pokřivený, je potřeba nejdřív narovnat sebe sama a i když to někdy bolí, stojí to za to :)

V lásce
Jitka