Jeden obyčejný příběh

SPOLEČNÁ VEČEŘE

Jednoho dne se vrátila žena z práce pozdě domů. Měla náročný den, byla unavená a podrážděná. Její šestiletý syn ji už očekával radostně u dveří.

SYN: "Mami, můžu se Tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě, na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Do toho Ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?", odpověděla Žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun na hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
SYN: "Mami, můžu si půjčit 50 korun?"

Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost." Chlapec potichu smutně odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.
Žena konečně usedla a chlapcovy otázky ji přemýšlením rozzlobily ještě víc. Jak se ji může Takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze?

Asi po hodině se žena uklidnila a začala uvažovat více srdcem
Možná, že těch 50 korun na něco důležitého opravdu potřeboval
Vždyť si zase tak často o peníze neříkal.. Žena přistoupila ke dveřím do Chlapcova pokoje a otevřela je.

"Už spíš, synku?" Zeptala se tiše.
"Ne, mami, jsem vzhůru,nemůžu usnout" odpověděl chlapec.
"Víš, trochu jsem přemýšlela, možná jsem na Tebe zbytečně vyjela," řekla žena.
"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na Tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl." Slib mi, že je použiješ na dobrou věc.
Malý chlapec se hbytě posadil a usmál se. "Ach, mami, to je skvělé, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek. Žena viděla, že syn už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv.
Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl radostně chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si tedy koupit hodinu Tvého času?
Prosím, přijď zítra dřív. Mohli bychom spolu povečeřet." Žena byla zdrcena.
Se skrývanou slzou v očích objala svého malého synaa prosila za odpuštění.


Tento příběh je jen kratičkou připomínkou všem, kteří v životě hodně pracují a zapomínají na to, co je srdci blízké.
Nenechme svůj čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží a které máme v srdci. Nezapomínejme sdílet náš čas, třeba v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujeme. 

Zemřeme-li, firma, u které pracujeme si za nás najde náhradu během několik hodin.
Ale rodina a přátelé, které opustíme, mohou pociťovat ztrátu po zbytek celého života.

K tomu není třeba co dodávat, moc dobře si každý z nás uvědomuje, kolik času tráví tím, co ho naplňuje, co je plodné, ozdravné, dodávající vnitřní sílu a stabilitu a naopak...