VNITŘNÍ DÍTĚ V NÁS

Z redakce časopisu Vitalita jsem byla oslovena příjemnou Katarínou, zda bych nenapsala něco pro časopis na téma Vnitřní dítě a dospělost. Je to žádané téma obzvlášť v této době, kdy chceme být k sobě více opravdoví, autentičtí a jednoduše šťastní.

A tak kde začít?

Dobře, pojďme se na to podívat pěkně od začátku, abychom více pochopili důmyslnost a moudrost rolí, kterými si procházíme.

Jednoho dne se narodím do rodinného systému. Přesně do takového, který svým způsobem rezonuje s mým nastavením z předchozích zkušeností. Jinými slovy neustále na základě mého smýšlení a jednání vytvářím takové podmínky, které jsou těmi nejlepšími hracími poli pro mé uvědomění a můj růst. A když to rozšíříme, tak přítomní, jak ti nejbližší, tak i ti vzdálení herci a mne obklopující kulisy jsou také určeni pro tu nejlepší hru, kterou si mám odehrát. A jedině na mne záleží, zda sehraju drama, tragikomedii či komedii. Já jsem hlavní postavou a také jsem tím, kdo píše scénář.

Tedy pojďme hravě vejít do hracího pole a blíže se podívat na to jak se to přibližně má.

Narodíme se a rodiče jsou pro nás Bohové. Jsou těmi, kdo dávají to nejdůležitější a tím je esence lásky. Láska je pro děti tou nejdůležitější výživou.  Rodiče nás učí, co je nahoře a co dole, že toto je kráva, obloha, tráva a modrá barva, že toto je dobře a toto špatně.  Učí nás svým osobním naučeným pohledům na základě jejich vlastního prožívání a zkušeností. Také oni byli povětšinou stejným způsobem vychováváni. Dávají nám zkrátka to nejlepší ze sebe, co sami získali. Možná budete někteří se mnou nesouhlasit a já bych se nedivila, to samé jsem si také jedno období prožívala. Můžeme si říci: „Kdyby mi dávali to nejlepší ze sebe, tak by mi přeci dali pohlazení a řekli by mi, jak úžasný jsem anebo jak jsem šikovná. Dostalo by se mi pochvaly a uznání, ale já nikdy neslyšel, že by na mne kdy otec byl pyšný….“ To jsou podobné reakce, které slýchávám.

Je to naše nedosycené, zraněné vnitřní dítě, naše vnitřní část, která touží po lásce a pozornosti. Láska, kterou si na základě zranění někdy vynucujeme - ať už viditelnými nebo skrytými manévry z vnějšího okolí. Ale rodiče, ať už chceme nebo ne, dělali to nejlepší, co uměli, jinak to zkrátka neuměli. Také my osobně si možná jednou v roli rodičů uvědomíme, že jsme ve stejné pozici, a přestože jsme si to nepřáli, tak jsme té malé ratolesti, kterou tolik milujeme, pěkně ublížili. Ale to je zkrátka přirozený vývoj a zkušenosti, skrze které se učíme. Každý porod i ten co byl zcela v lásce a možná orgasmický je pro to malé stvořeníčko traumatický. Je to stejné jako když se začne chvět země pod nohama a my vidíme, jak kolem nás padají předměty. No řekněte, kdo by v takovém okamžiku byl naprosto klidný. No, možná ten, kdo je plný víry a důvěry, že se v každém okamžiku pro nás děje to nejlepší, bude pravděpodobně podobnou situaci zvládat mnohem lépe. Stejné je to s rodiči, kteří s odhodláním dát dítěti to nejlepší se nejednou sami v sobě potýkají s otázkou, zda neselhávají. Ale díky tomu, jak postupně narůstá vědomí celé naší planety, se také rodí mnohem citlivější jedinci a takové dítě bude mnohem vnímavější a bude si přát být více viděno a chápáno. Kapacita rodiče nedokáže plně obsáhnout a nasytit to, co potřebuje citlivé a vnímavé dítě, pokud kvalitu lásky a pozornosti neumí dát předně sám sobě.  V takovém případě je důležité hlavně otevřené srdce, důvěra, že děláme to nejlepší a to bez posuzování, kopec lásky a ochotu chtít pracovat sám na sobě.
Dítě v nás by řeklo něco podobného: „Potřebuji jen tvou lásku milá maminko a milý tatínku a vše ostatní přijde, mám své vlastní tempo se vše naučit, potřebuji jen tvou důvěru a trpělivost. Tvůj úsměv, že vše je v nejlepším pořádku, ať už udělám cokoliv, protože jinak to neumím. Tvé pohlazení a stisknutí v náruči, když budu mít obavy jít dál, protože strach je nedílnou součástí vývoje tady na Zemi, stejně jako pocit nelásky a nedůvěry vůči sama sobě. Ale s vaší láskou, pomocí a důvěrou maminko a tatínku dokážu vše, pro co se rozhodnu…“

Pojďme se podívat dále. V počátcích našeho dětství nás ovlivňují předně naše emocionální reakce. Logická část je upozaděna. Dětský mozek obsahuje ve věku tří let dvakrát více synapsí než dospělý jedinec. To dává dítěti rozmanitou možnost reagovat. Dospělým může přijít, že dítě dlouho nechápe, ale to není pro to, že není schopno chápat, ale protože vidí svět svýma dětskýma očima s mnoha vrstvami, než jsme si schopni my dospělí vůbec uvědomit.

Zároveň je dítě emocionálně zhruba do devíti let obzvláště velmi citlivé, logické uvažování je přehlušeno emocionalitou. Takové dítě si těžko odůvodní, že se maminka ve skutečnosti rozkřičet nechtěla, ale zkrátka už toho na ní bylo po celodenní práci a poté, co ji emočně někdo jiný poplival, víc než dost. Celý den byla v hluku, a když ji to malé stvořeníčko vítá u dveří a piští radostí, maminka má pocit, že se jí rozskočí hlava. Zkritizuje hlas dcerky, která se stáhne jako zpráskaný pes a možná si svůj potenciál hlasu zavře do budoucna na mnoho dalších let.

Každý si nese svá malá a velká zranění, ale každý má také volbu se rozhodnout chtít s tím něco udělat. Mohu ukazovat směrem ven a sehrávat roli oběti anebo se rozhodnout i s těmi ne zrovna perfektními kartami zahrát solidní hru.

S přibývajícím věkem se struktury upevňují a v dospělosti se pak snižuje schopnost se učit novému tak jako když jsme byly dětmi. Nemluvě o tom, že se den co den naučené vzorce jednání a smýšlení upevňují.
Když pracuji s mladými lidmi, nepřemýšlí nad jednotlivými kroky a nad tím, že by to fungovat nemělo, důvěřují a tak jsou schopni poměrně rychle měnit struktury smýšlení. Jako dospělý se povětšinou urputně držíme našich starých struktur a vzorců jednoduše proto, že jsou pro nás známe, a tudíž bezpečné i když nám jejich používání neslouží a bylo by na čase tento starý oděv odložit.
Možná se jednoho dne rozhodneme vidět, že nám naše staré vzorce prožívání jaksi neslouží, v tu chvíli je například čas se podívat na to, jak vyživit naši zraněnou dětskou část uvnitř nás.

Tak jak jsme si přáli, aby s námi bylo zacházeno v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Z venku nepřijde nic, co nedáme předně sami sobě.

 

Když se vrátím ještě zpět k našemu zranění. Naše vyšší moudrost anebo Duše, ať už to nazveme jakkoliv, nedělá rozdílů mezi tím, zda úkol kterým procházíte, je těžký anebo lehký, volí zkrátka tu nejlepší cestu k osobnímu růstu. A tak není náhodou, že právě naše nejbližší rodina nám je tím nejlepším učebním plátnem pro uvědomění a osobní růst. V životě máme mnohá období, kde se díky citovému zranění rozhodneme vystavět kolem našeho srdečního svalu bariéry. Vystavěné bariéry nás izolují od prožívání bolesti, ale také od zdravého prožívání a od radosti. V tu chvíli začíná napínavá hra volající po rozšifrování. Zapouzdřená bolest, kterou odmítám vidět a kolem které jsem vystavěla mnohé hradby, začíná žít svůj vlastní život. Čím víc se ji snažím maskovat, odmítat a schovávat, tím víc narůstá na síle a chce být viděna a uzdravena. A co víc, začne se projektovat tam venku.

Pojďme si to uvést na příkladu.

Mladá žena si najde muže. Vzájemně se velmi milují a respektují. Po určité době zamilovanosti nastupuje ozdravná etapa, která mnohé páry rozdělí. Začnou si vzájemně „ve jménu uvedení lásky do harmonie“ nevědomě poukazovat na témata, která volají po uzdravení. Muž začne na ženu křičet. Křik spustí v ženě nepřiměřenou reakci. Začne se třást, plakat, ztuhne a není schopna racionálního uvažování. Ze začátku reaguje nepřiměřeně, nechápe, proč jí milovaný muž tolik ubližuje. Jeho reakce jí vždy způsobila velkou bolest. Žena nejdříve poukazovala na svého muže, jak moc ji ubližuje. Stavěla se do role oběti. Ale ve chvíli, kdy se dověděla o tom, pokud vnější projev v nás vyvolá bolestivou reakci, není to běžné a jí se tam venku ve skutečnosti projektuje něco uvnitř ní, co doposud nebylo uzdraveno. V takovém případě bude přínosné, pokud se sama podívá, co to v ní vyvolává a začlení ozdravné kroky. Měla možnost si uvědomit, že se podobně cítila, když křičel její otec. A tak se učila, co nemohla udělat v podobných situacích jako dítě. Učila se křičet, odejít anebo se zeptat, co se u jejího muže ve chvíli, kdy křičí, děje. Začala dávat pocitům uvnitř sebe volajícím po uzdravení výživu a lásku. V takový moment se začalo její téma léčit.
Dalo by se říci jednoduše, že její prožívaná bolest vytvořila pole volající po uzdravení, toto pole jí pomohl ten, koho milovala, přehrát. Po uvědomění a přání chtít své zranění léčit začala měnit svůj přístup nejenom sama k sobě, ale také k podobným událostem, které jí pomáhaly otevřít oči. Po nějakém čase již nebylo žádného křiku. Žena v sobě uzdravila zraněnou část. Začala si dávat lásku, kterou kdysi potřebovala a nedostala.

Je to, jako by se nám tam venku odehrávala přesně taková realita, kterou potřebujeme. Jak jsem se na začátku zmiňovala, je to naše hra a ostatní jsou těmi nejlepšími herci, aby nám pomohli v našem růstu.
Tam venku zkrátka neuvidíme nic, co není uvnitř nás. Pokud se setkáváme s tím, že něco výrazněji odmítáme, je dobré se umět nejdřív podívat na své vlastní stíny. Často to spouští něco uvnitř nás, co bylo nezpracováno. A to, co nás tam venku tolik inspiruje a co se nám líbí, také máme v sobě, ale je to třeba ještě ne dostatečně projevené.

Ve chvíli, kdy se k tomu nepostavíme moudrostí srdce, ale budeme ukazovat směrem ven a na to, co nám způsobuje naše zranění, zákonitě budou naše rány narůstat na síle. Je třeba vygenerovat touhu chtít uzdravit svá témata. Pokud se cítíme jednoduše nešťastni, je rozhodnutí důležité. Píšu o rozhodnutí se od srdce, ne z úrovně hlavy, která velmi záhy zapomene svůj původní záměr. Zatímco rozhodnutí se ze srdce nám dá sílu, abychom začali vnímat potřebné nástroje, kroky či metody jak s tím pohnout a postavit se více do své síly.

Jedním takovým krokem na cestě k sobě může být jednoduché a přesto velmi silné „Ocenění a chvála“.
Zkuste si vybavit, jak se cítíte, když sami sebe obviníte anebo odsoudíte za něco, co jste udělali, respektive neudělali. Určitě nám to nepřidá na dobré náladě ani na síle. Tak to je, ve skutečnosti každá naše sebekritika nám bere sílu přímo úměrnou síle kritiky. A nemluvě o tom, že takovou silou namířenou proti nám opět vyjíždíme staré koleje našeho prožívání. Ouvej, toto bolí a přesto si to dělám, znovu a znovu se za to, co se mi nepovedlo, kritizuji. Vybavuje se mi k tomuto tématu jeden osobní příběh, kdy jsem autem zastavila u chodníku kousek dál od vchodu mého bytu. Hned vedle auta stáli dva muži, gestikulovali a bavili se otevřeně a vesele. Z auta jsem vyložila tři dvacetilitrové kanystry vody. Nesu jeden z kanystrů ke vchodu. U vchodu si v duchu říkám. No to je skvěle načasované, můžeš oba muže poprosit, aby ti pomohli, každej vezme jeden barel, udělají dobrý skutek a všichni budou mít hnedlinko den mnohem lepší. Táhnu druhý kanystr ke vchodu. Váha kanystru se mnou poměrně dost mává a já opět začínám svůj monolog se svou odvahou říci si o pomoc. Dobře, stále můžeš oslovit ještě jednoho z mužů. Ruce máš jako opice, tak do toho, dodej si odvahu. Táhnu třetí kanystr ke vchodu. U dveří se směju, je to smích uvědomění. Doprovázím ho slovy, příště už si o pomoc jednoznačně řeknu, lepší školící kulisu jsem v tuto chvíli dostat opravdu nemohla.

Tuto historku jsem vyprávěla jedné ženě, která poznamenala se zamračeným obočím, jak je možné, že mi chlapiska jako hory nepomohli. Reagovala jsem tehdy s porozuměním, že ve skutečnosti nemohli, tato situace byla pro mne ozdravnou příležitostí, jak si umět říci o pomoc.  Proto chválení se, i když se nám něco nepovede, je o růstu a uvědomění, že příště to mohu udělat lépe. Pochvalou nevyjíždíme staré záznamy, ale naopak tvoříme v našem smýšlení nové zápisy. Ať už uděláme cokoliv, máme v tom zkušenost. Ta je nepřenositelná. A na každém z nás je, jak se k takové zkušenosti postavíme, můžeme se zkritizovat anebo si říci, o další zkušenost navíc a příště to bude ještě o něco lepší. Navíc náš mozek analyzuje a generuje naše postoje k situacím na základě toho, co zná, a tak pokud chceme začít zažívat změny a prožívat nové reakce, je třeba dělat nové zápisy a právě taková jednoduchá pochvala je novým zápisem v prožívání.

Dalším takovým krokem bude jednoznačně schopnost umět dát sám sobě prostor na to, co milujeme, co nás naplňuje a co nám dělá jednoduše dobře. Ono odsouvání až na někdy, jaksi nefunguje. Můžeme čekat do důchodu, ale pak v něm setrváme rok, dva a v rekapitulaci před smrtelnou lóží, která nás zastihla totálně nepřipravenými se se smutkem díváme na to všechno, co bylo odsunuté do někdy až. Můžeme také jet jako bioroboti do chvíle, než se podíváme kolem sebe a zjistíme, že jsme se odřízli od vlastního vnímání, jaksi už neprožíváme radost jako dříve a cítíme se být vyhořelými schránkami.
Je třeba nezoufat, ale pomalými krůčky, odhodláním a pevnou vůlí začít vše narovnávat zpět do harmonie. Jde to, ale je třeba se začít dívat kolem sebe očima srdce.

 

Vnitřní dítě v nás je reálnou kopií té malé části našeho dětství. Moc dobře si pamatuje jaké to je být propojen s absolutní důvěrou, odevzdaností a vírou. Spojení s Bohem bylo tehdy tak samozřejmé. V dnešní době se povětšinou na Boha obracíme ve chvílích nejtěžších, a pokud si dovolíme odevzdat se plně do rukou vyšší moudrosti, nechat si ukázat cestu a bezmezně jako dítě důvěřovat, že se pro nás děje to nejlepší, pak se teprve mohou dít zázraky.

Naše první setkání se s touto vnitřní částí bývá dojemné, zmatené a někdy hodně překvapivé. Je to velmi různé, ale povětšinou naplněné emocemi a hlubokým porozuměním. Naše tělo, náš mozek, nervový systém, nic z toho nedělá rozdíly mezi představou a skutečností. Budeme-li mít na očích virtuální brýle a strach z výšek, při obrazu, ve kterém se najednou ocitneme na vrcholu skály, budeme zažívat shodné pocity, jako bychom na vysoké skále skutečně stáli.  V takové představě opět zakoušíme shodné pocity, které si naše bytí pamatuje. Proto je tak velmi léčivé, pokud pracujeme s vnitřními obrazy. Děti mají nezměrnou obrazovou fantazii, ta je každému z nás přirozeně dána, jen funguje tak trošku jako sval a je třeba ji umět rozpohybovat a dát jí správný směr.

A tak pokud se setkáváme s touto vnitřní částí, často nám zrcadlí stav, kde se nacházíme. Pokud jste v životě skrze spěch a mnoho důležitějších vnějších událostí zapomněli sami na sebe, věřte, může být toto vnitřní já pěkně naštvané a dá vám to pořádně zabrat, než se k vám s úsměvem přivine. Bude to stát více úsilí získat si důvěru této části, která moc dobře ví, že jste na ni úplně zapomněli. Vnitřní dítě moc dobře ví, kde se nacházíte a co děláte pro uzdravení svých vnitřních částí. Jako by neslo urnu s veškerým nakapaným jedem vašich myšlenek, kterými jste odsoudili sami sebe. Bude třeba ve své představě začít pomalu získávat důvěru a volit slova, která budou náplastí lásky na všechna minulá zranění. Volte jednoduše slova, která vám osobně dělají dobře, a vy víte, že jste je tehdy potřebovali slyšet. Však on vás již celý tento ozdravný proces sám povede. Vězte, že uzdravujete předně sami sebe a co je víc, než růst do pravdy a lásky sám k sobě?

 

V závěru bych nerada opomenula téma odpuštění, které je nedílnou součástí na cestě k celistvosti a také dospělosti. Pokud neodpustíme ony křivdy, které jsou stejně jenom kroky k našemu osobnímu růstu, jenž jsme potřebovali, abychom uměli v životě například odpouštět anebo být více odvážní, bude toto neodpuštění vytvářet v našem životě disharmonii. Od – puštěním se rosteme do síly a pouštíme se starých zranění. Ve skutečnosti odpouštíme sami sobě. Možná budete někteří překvapeni, ale je tomu tak, protože tam venku se sehrálo tvé divadlo a ty jsi byl tím, kdo se rozhodl vejít do hry jménem „neodpuštění“, ale také ses odtrhl od lásky, ocejchoval jsi sám sebe. Odpuštění je cesta k uzdravení. Cesta zpět do lásky. Pomáhá nám uvolňovat obruče, které držely naše srdce ve stažení a nedovolily mu, aby se svobodně nadechlo. Proto buďme k sobě opravdoví, podívejme se na vše, kde vnímáme, že je příležitost k uzdravení.
Zítra tu být nemusíme my ani ti druzí.

Pojďme se společně ještě podívat na některé projevy zraněného dítěte.

Takový člověk bude postrádat v životě hravost, lehkost a spontánnost. Možná bude pociťovat návaly až dětské vzteklosti a závislosti nejenom na blízkých. Těžko se mu budou navazovat vztahy a stejně tak nesnadné pro něj bude přijímání změn do svého života. Projevy nízké anebo naopak přehnané sebedůvěry. Neochota vylézt ven a postavit se na vlastní nohy. Vytváření dusného prostředí kolem sebe díky nenaplněným představám či potřebám. Očekávání, že právě druzí budou jeho potřeby naplňovat. Jedinci budou velmi těžce vidět krásnou a zdravou budoucnost. Dále přílišná vztahovačnost a sobeckost. Budou vidět předně sami sebe, jako by jim jejich kapacita nedovolovala skrze své zranění vidět druhé.

Oproti tomu projevy zdravého dítěte budou zastoupeny spontaneitou, hravostí a radost bude součástí života. Přirozené řešení situací v lehkosti. Umění naslouchat a být tu pro druhé. Přirozená důvěra v život a chod událostí. Schopnost se pouštět do nových věcí s lehkostí a beze strachu. Potřeba vytvářet nové věci a chtít vidět nové možnosti. Tvořivost bude běžnou součástí. Schopnost vytvářet zdravé vztahy. Dále vřelost, laskavost, stabilní dobrá nálada, přirozenost v komunikaci a mnohé další.

Inspirativní knihy, které nám pomáhají pracovat a odhalit naše stíny jsou například od Debbie Ford Temná stránka hledačů světla anebo Princip stínů od Rüdigera Dahlkeho.
V práci s vnitřním dítětem nás mohou inspirovat knihy jako je Probouzení zranitelnosti od Ananda a Krishnananda Trobe,  Návrat domů od Johna Bradshawa a Obejměte své vnitřní dítě od Ladislava Dvořáka.

 

Přeji vám z celého srdce touhu chtít být k sobě opravdoví a vnímat, že k nám nepřicházejí překážky, ale jen příležitosti. To, že problémy neexistují, jsou to jen výzvy a pokud se cele odevzdáme vyšší moudrosti, bude nám cesta ukázána.

 

 

Jitka